Víme vše

Interkontinentální pohár (anglicky Intercontinental Cup) byl každoročně konajícím se pohárem, ve kterém se utkal vítěz Evropské ligy mistrů a vítěz Poháru osvoboditelů (Obdoba ligy mistrů pro Jižní Ameriku). Tento pohár byl sponzorován společností Toyota a byl tedy označován i jako Toyota Cup. Od roku 1960 do roku 1979 se hrál systémem doma-venku a v letech 1980 až 2004 se hrál vždy na jeden zápas v Japonsku. Jeho poslední ročník se odehrál v roce 2004, protože následně zanikl a nahradilo ho Mistrovství světa ve fotbale klubů.

Historie

Pohár vznikl v roce 1960 a zanikl v roce 2004.

Nejúspěšnější týmy

Josef Loos (13. března 1888 Praha – 15. února 1955 tamtéž) byl český lední hokejista, který získal titul mistra Evropy, bronzovou medaili na olympijských hrách a jako předseda hokejového svazu se zasloužil o uspořádání mistrovství světa v ledním hokeji v Praze v roce 1947.

Josef Loos hrál od mládí za tehdejší SK Slavii Praha bandy hokej a fotbal. V roce 1909 však již byl členem týmu, který porazil v zápase ve skutečném ledním hokeji (tehdy pro rozlišení označovaným slovem kanadský) hokejové mušketýry. Před první světovou válkou reprezentoval Čechy na jediném mistrovství Evropy, z něhož si ovšem přivezl zlatou medaili. Po válce se opět zúčastnil pouze jednoho turnaje, který se konal v rámci letních olympijských her a byl zpětně prohlášen za první mistrovství světa a přivezl si z něj bronzovou medaili.

Úspěchů se Josef Loos dočkal i jako funkcionář. I v této roli nejprve začínal v domovské Slavii. Postupně se ovšem dostal i do orgánů československého hokejového svazu. V letech 1945 až 1948 byl dokonce jeho předsedou (tehdejší název zněl Československé ústředí ledního hokeje). Za jeho předsednictví a vydatné osobní podpory se podařilo uspořádat první mistrovství světa po druhé světové válce v Praze, na němž hráči Československa získali první zlaté medaile v historii. Na dva roky byl Loos taktéž místopředsedou dnešní IIHF, v jejímž direktoriátu působil v letech 1945 až 1953.

Medailové úspěchy

• Zlato – ME 1914
• Bronz – LOH (MS) 1920

Související články

• Československé a české úspěchy na LOH

Jan Peka (27. července 1894 Rataje nad Sázavou – 21. ledna 1985) byl československý hokejový brankář, který získal několik titulů mistra Evropy. Reprezentoval s přestávkami 23 let.

Peka hrál nejprve bandy hokej, ale již na gymnáziu v Karlíně se seznámil s ledním hokejem (tehdy pro rozlišení označovaným jako kanadský). S klubem SHC Karlín se zúčastnil v tomto sportu mistrovství zemí Koruny české. Za další dva roky chytal za hokejovou reprezentaci Čech na mistrovství Evropy v ledním hokeji 1913 a získal stříbrnou medaili. V roce 1914 přešel do Sparty Praha, kde se ovšem uplatňoval nejprve jako fotbalový obránce. Získal zde kopací techniku, kterou následně využíval též na vysokých hokejových bruslích. Problémy mu částečně dělalo to, že se nůž brusle někdy prohnul. Za první světové války byl Peka na srbské frontě zajat a do nově vzniklého Československa se vrátil až v roce 1919 z řecké Soluně.

V roce 1920 nastoupil Peka nepředpokládaně na prvním olympijském hokejovém turnaji, který byl posléze také uznán jako první mistrovství světa. V zápasech československé hokejové reprezentace se zámořskými týmy nahradil v brance zraněného Wälzera a dostal dohromady 31 gólů. Překvapením pro Peku bylo vybavení zámořských brankářů. On sám totiž používal obyčejné rukavice, svetr, šálu a jako chrániče nohou rákosová chránítka. Brankáři zámořských týmů také stáli na ledě s nohama u sebe. Protihráči pak pro změnu stříleli puky nad ledovou plochou.

Po návratu do Československa hrál dále především lední hokej za Spartu Praha a do reprezentace se v následujících čtyřech sezónách nedostal. Vrátil se do ní ovšem v pravý čas, aby pomohl na mistrovství Evropy v ledním hokeji 1925 konaném v Československu vybojovat pro domácí reprezentaci titul mistra Evropy. Byl jedním ze strůjců vítězství, protože ve třech zápasech neobdržel ani jediný gól. Nepoužíval příliš často hůl, protože puky kromě již zmíněného vykopávání bruslí mnohdy také sbíral na zemi v kleče. Na soupeře na turnaji působil především klid Peky, který zdánlivě neměl příliš mnoho práce, ale dokázal zasáhnout s jistotou ve správnou chvíli.

Po tomto turnaji se Peka stal brankářskou jedničkou v reprezentaci na více než deset let. Na klubové úrovni mu pomohl v roce 1927 přechod do LTC Praha, kde se dala dohromady úspěšná hokejová generace. S tímto klubem např. vyhrál několikrát Spengler Cup v Davosu. V reprezentaci Peka výrazně zazářil na mistrovství Evropy v ledním hokeji 1929, kde opět vynikly jeho pevné nervy ve velmi vyrovnaných zápasech, z nichž ty rozhodující dospěly dokonce do prodloužení. V podobné situaci neobdržel žádnou branku ani na domácím mistrovství světa v ledním hokeji 1933 pořádaném v Praze, když se dvakrát prodlužovalo utkání o další titul mistra Evropy s Rakušany.

Peka odjel ještě chytat jako skoro již dvaačtyřicetiletý na olympijský hokejový turnaj v roce 1936. V základní skupině neobdržel jako jediný brankář na turnaji žádný gól, ale na úvod semifinálové skupiny československý tým prohrál s Američany, což předznamenalo výsledky ve finálové skupině. Tisk viděl za oběma góly z utkání s Američany chyby brankáře, který se po turnaji s reprezentací rozloučil. Peka reprezentoval v 76 zápasech. Nenastoupil ani do prvního ročníku nově ustavené ligové soutěže. V roce 1959 mu byl mezi prvními udělen titul zasloužilého mistra sportu.

Související články

• Československé a české úspěchy na LOH

Lidé narození roku 1921.
Viz také: Úmrtí 1921.

Lužice (německy Lausitz, polsky Łużyce, hornolužickosrbsky Łužica, dolnolužickosrbsky Łužyca) je historické území rozdělené dnes mezi Německo (většina území) a Polsko. V rámci Německa je rozděleno mezi spolkové země Svobodný stát Sasko a Braniborsko. Polská část je rozdělena mezi vojvodství Dolnoslezské a Lubušské. Historicky se území Lužice dělí na Horní Lužici (na východě Zhořelecko a na západě Budyšínsko), která je blíže Čechám a Dolní Lužici (s centrem v Chotěbuzi, která je severněji). V Lužici se dodnes zachovalo slovanské osídlení (Lužičtí Srbové).

Lidé narození roku 1879.
Viz také: Úmrtí 1879.

Kompaktní disk (obvykle nazývaný prostě CD podle zkratky anglického názvu compact disc; hovorově cédéčko, řídce podle anglického hláskování [sídý]) je optický disk určený pro ukládání digitálních dat. Data jsou uložena ve stopách na jedné dlouhé spirále začínající ve středu média, která se postupně rozvíjí až k jeho okraji. Každá stopa může obsahovat digitální zvukovou nahrávku (tzv. audio CD) nebo (počítačem čitelná) data (CD-ROM). Příčný odstup stop je 1,6 μm. Pro čtení kompaktních disků se používá laserové světlo s vlnovou délkou 785 nm.

Na rozdíl od většiny diskových zařízení (pružné disky, pevné disky, ZIP disky, magnetooptické disky apod.) nejsou data ukládána do soustředných kružnic, ale do jedné dlouhé spirály podobně jako na gramofonové desce. Spirála začíná u středu média a rozvíjí se postupně až k jeho okraji. Záznam (spirála dat) je přístupný pouze ze spodní strany disku, tj. záznam na CD je jednostranný. Délka celé spirály je zhruba 6 km a hustota dat v ní uložených je konstantní.

Běžné CD má průměr 12 cm, existuje ale i menší varianta o průměru 8 cm (občas se vyskytují i verze seříznuté na formát vizitky). Disk má tloušťku 1,2 mm. Avšak na disk se zapisuje pouze od 23 mm do 58 mm poloměru.

Různé formáty CD byly postupně specifikovány ve standardech, označovaných anglicky jako „knihy“ různých barev:

• červená kniha (red book) - Audio CD
• žlutá kniha (yellow book) - CD-ROM - pro záznam dat, pouze pro čtení
• zelená kniha (green book) - CD-I - interaktivní CD
• oranžová kniha (orange book) - CD-R („zapisovatelné CD“; vyrábějí se prázdná, lze zapsat jednou na každé místo, tzn. je možné např. nejdříve zapsat jen jednu stopu a dopsat další později, pokud je médium ponecháno „otevřené“) a CD-RW („přepisovatelné CD“; lze zapisovat opakovaně)
• bílá kniha (white book) - Video CD
• modrá kniha (blue book) - Enhanced CD, CD plus a CD-G
• béžová kniha (beige book) - PhotoCD
• šarlatová kniha (scarlet book) - SACD

Pro data na médiu se obvykle používá souborový systém ISO 9660. V případě CD-RW medií s přímým zápisem (packet writing) se může použít i novější formát UDF.

Médium, ze kterého je možno nabootovat nejen jádro, ale celý operační systém včetně aplikací (a které tedy nevyžaduje, aby byl zmíněný operační systém na daném počítači nainstalován), se nazývá Live CD.

Audio CD

Audio CD je nejstarším formátem CD. Pro záznam zvuku na audio CD se používá vzorkovací frekvence 44,1 kHz a 16bitový stereofonní záznam bez komprese (viz PCM). V této podobě zabere jedna minuta záznamu 44100 · 16 · 2 · 60 : 8 = 10 584 000 bajtů . Tento systém je označován jako COMPACT DISC DIGITAL AUDIO (CDDA)

K jednoznačné identifikaci alba slouží kód UPC (anglicky). Jako identifikátor hudebních skladeb se používá kód ISRC (anglicky), ten se skládá se z 12 znaků a je přidělován místní registrační autoritou.

V souvislosti se systémem kompaktního disku jako audionosiče se u něj uvádějí také základní technická data o záznamu, střihu i výsledném záznamu. Jsou uváděna těmito zkratkami:
DDD - Původní záznam, střih i výsledný záznam zvuku digitální
ADD - Původní záznam analogový, směšování a výsledný záznam digitální
AAD - Původní záznam, směšování a střih analogové, výsledný záznam digitální

Historie, další vývoj

Kompaktní disk vyvinuly roku 1979 firmy Sony a Philips jako způsob věrného uchovávání a reprodukce hudby. Původně se na ně měl vejít zvukový záznam v délce 60 minut (délka analogového dlouhohrajícího „elpíčka“), ale firma Sony trvala na 74 minutách, aby se na jedno CD vešla celá Beethovenova Devátá symfonie. Dnes jsou CD nejčastěji osmdesátiminutová, ale existují i varianty s délkou devadesát devět minut. Disky delší než 80 minut však nemusí být čitelné na všech přehrávačích.

Na přelomu 80. a 90. let spolu s klesající cenou přehrávačů a disků kompaktní disk zcela vytlačil předtím rozšířené dlouhohrající gramofonové desky s analogovým záznamem zvuku tzv. „elpíčka“ (z anglické zkratky LP, long play).

CD se také brzy začala používat ve světě počítačů jako obecné datové médium, s kapacitou původně 656 MB (74minutová), dnes nejčastěji 700 MB (ve skutečnosti se na ně vejde 701 nebo 702 MB - 80minutová). Menší osmicentimetrové disky mají kapacitu 184-210 MB, tzn. 21-24 minut.

CD-formát začíná být vytlačován diskem DVD, s jeho klesající cenou a klesající cenou rekordérů. DVD disk je přímým pokračovatelem CD nejen svojí vnější podobou ( CD je od DVD laickým pohledem prakticky nerozeznatelné ), ale i digitální technologií záznamu dat. Kapacita běžných DVD je oproti klasickému CD zhruba šestinásobná.

Související články

• související technologie:
  • Video CD
  • Laserdisc
  • Minidisc
  • DVD
  • Blu-ray disk
  • HD DVD
• nápisy, které bývají na audio CD:
  • © - copyright (označení nositele práva autorského, tzv. copyrightová doložka)
  • ℗ - phonogram (označení nositele práva výrobce zvukového záznamu, tzv. fonogramová výhrada)
  • OSA - Ochranný svaz autorský
  • BIEM - Bureau International de l'Edition Mecanique
  • SPARS kód:
    • ADD - analogové nahrávání a střih, digitální konečné zpracování
    • DDD - plně digitální metoda nahrávání hudebních CD
  • LC - (label code) - kód viz Liste der Labelcodes (německy), např. LC 00358 je číslo oznazčující nakladatlství Supraphon, atd.
  • SU - nakladatelské číslo nakladatelství Supraphon
  • kompilace

Heavy metal (zkráceně rovněž „metal“) je druh rockové hudby,^[1] který se jako vymezený hudebný styl objevil na přelomu 60. a 70. let ve Velké Británii a Spojených státech.^[2] Kořeny má v hardrockových skupinách, které kombinováním blues a rocku vytvořily nový hudební styl, charakteristický používáním elektrických kytar a bicích, a také hlasitým a zkresleným zvukem. Podle serveru All Music Guide, "ze všech nespočetných forem rock and rollu, je heavy metal nejextrémnější, či už z hlediska hlasitosti, mužnosti nebo teatrálnosti. Existuje množství variací heavy metalu, ale všechny se opírají o hlučné, zkreslené kytary, opakující se riffy a jednoduché, rytmické tempo."

Průkopníci heavy metalu jako Led Zeppelin, Black Sabbath a Deep Purple si vybudovali rozsáhlou posluchačskou základnu, a to i navzdory nepřízni kritiky, jako se to už v historii žánru nezřídka stává. V polovině 70. let britská kapela Judas Priest pomohla vytříbit žánr pominutím většiny bluesových prvků. Kapely Nové vlny britského heavy metalu, např. Iron Maiden a Motörhead, držíc se téhle cesty, vnesli do žánru útlocitnost punk rocku a kladli důraz na zvyšování rychlosti. Již od svých počátků měl heavy metal velkou základnou fanoušků, kteří jsou známí jako metalisti či metaláci.

V polovině 80. let se dostali do popředí kapely jako Mötley Crüe, které náležely do popem ovlivněného žánru nazývaného glam metal. V undergroundu se vytvořili nové, extrémnější, agresivnější styly: thrash metal přinesli do hlavního proudu kapely typu Metallica a Megadeth, zatím co ostatní styly jako death metal a black metal zůstali i nadále záležitostí uměleckého podzemí. Od poloviny 90. let získávají ohlas nové styly jako nu metal (maje prvky funku a hip hopu) a metalcore (slévají se v něm extrémní metal a hardcore punk). Tyto nové styly posunuli hranice tohoto žánru.

Newton ([ˈnjuːtən] IPA) je základní jednotka síly. Jedná se o odvozenou jednotku soustavy SI, rozměr v základních jednotkách je kg⋅m⋅s⁻².

Síla 1 newton je taková síla, která udělí volnému hmotnému bodu o hmotnosti 1 kg zrychlení 1 ms⁻².

Newton je rovněž jednotkou váhy, t.j. síly působící mezi dvěma tělesy v důsledku gravitace. Hmota 1 kg poblíž zemského povrchu má tíhu zhruba 9,81 N (±1 % zejména v závislosti na zeměpisné šířce).

Tudíž těleso o hmotnosti 102 gramů je k Zemi přitahováno silou zhruba jednoho Newtonu.

Jednotka je pojmenována po slavném fyzikovi Isaacu Newtonovi.

Stén

Počátkem 20. století existovala také jednotka stén (sthéne), v soustavě M.T.S. odpovídající 1 kN.

Svatý Vojtěch (okolo 957–997), v zahraničí známý spíše pod biřmovacím jménem Adalbert, byl druhým pražským biskupem. Pocházel z rodu Slavníkovců.

Vystupoval proti některým jevům v tehdejší společnosti, které se neslučovaly s církevním učením, zejména proti pohanství, obchodování s otroky, kněžskému manželství a velmi rozšířenému alkoholismu. Kromě toho se zasloužil o rozvoj domácího latinského písemnictví, zárověň však respektoval staroslověnskou kulturní tradici.

Je mimo jiné pokládán za autora nejstarších českých a polských duchovních písní, např. známé písně Hospodine pomiluj ny. Jeho působení bylo komplikováno krizí českého státu, která se mimo jiné projevovala i rostoucími spory mezi Přemyslovci a Slavníkovci.

Dvakrát pro spory s knížetem opustil zemi, druhý odchod, ke kterému došlo krátce před vyvražděním Slavníkovců, se ukázal být definitivním. Zemřel mučednickou smrtí, když působil jako misionář mezi pohanskými Prusy.