Víme vše

Věta je slovní vyjádření myšlenky, má stránku významovou, mluvnickou, zvukovou a grafickou. Tradiční pohled chápe jako českou větu celek, který je založen na určitém slovesném tvaru, tedy přísudku. Existují ale větné celky, které na přísudku založeny nejsou - takové celky se označují jako polovětné konstrukce nebo jmenné věty. Např. "Pozor!" nebo "Kouření zakázáno".

Tradičně rozlišujeme:

• větu jednoduchou – větný celek vyjadřující jedinou myšlenku;
• souvětí – větný celek složený z více vět, který vyjadřuje složitější myšlenku nebo více myšlenek.

V souvětí se rozlišují hlavní věty a vedlejší věty, přičemž vztahy mezi hlavními větami a typy vedlejších vět a vztahy mezi nimi jsou kategorizovány.

Definovat přesně, co je věta, je nevyřešeným úkolem nejen české jazykovědy.

Vztahy mezi větami

Pokud souvětí obsahuje alespoň dvě věty, které jsou na sobě mluvnicky nezávislé (tzv. hlavní věty), označuje se souvětí jako souřadné, a to bez ohledu na to, zda obsahuje i vedlejší věty. Souvětí s jednou hlavní větou se nazývá podřadné souvětí.

Mezi dvojicemi hlavních vět, z nichž sestává souvětí, může být různý vztah. Ten lze odhadovat podle použité spojky nebo způsobu spojení. Před spojkami a, i a ani se ve slučovacím poměru nepíše čárka, v ostatních případech spojení vět se věty oddělují čárkou. Je-li použito více spojek za sebou, čárka se píše pouze před první z nich.

• slučovací: čárka bez spojky, a, i, ani, ani - ani, hned - hned, napřed - potom
• stupňovací: ba, ba - i, ba - ani, nejen - ale, nejen - i, nejen - nýbrž, dokonce, (nejen) – ale i; ve stupňovacím významu se často používají i slučovací spojky, v takovém případě se před nimi píše čárka (tedy přidáním čárky se možnosti uvedené později zdůrazňují)
• odporovací: ale, však, avšak, (sice) – ale, nýbrž, leč
• vylučovací: nebo, anebo, buď – nebo, buď - anebo, či
• příčinný (důvodový): neboť, vždyť, totiž
• důsledkový: proto, a proto, tedy, a tedy, tudíž, a tak

Věta je ucelená jazyková jednotka - oddělena pauzou, před kterou se vyskytuje charakteristická zvuková kadence.
Věta je také grafickým celkem. Ten začíná základním symbolem (písmeno abecedy) psaným velkým písmenem. Tento celek je ukončen podřadným, pomocným symbolem (zpravidla se jedná o vykřičník, otazník či tečku "!"; "?"; ".").
Věta je struktura skladebních mezislovních vztahů, obsahující jeden mluvnicky vyjádřený přisuzovací vztah.
Věta je elementární promluva sdělná, ve které se mluvčí - způsobem zanechávajícím formální dojem obvyklosti a subjektivní úplnosti - aktivně staví k nějakému konkrétnímu faktu či ke skupině faktů.
Věta je nejmenší významově ucelená, gramaticky organizovaná a intonačně uzavřená jazyková jednotka, v níž se přímo odráží kus skutečnosti a která k této skutečnosti vyjadřuje vztah(y).

Druhy vedlejších vět

Vedlejší věty se rozlišují podle toho, jaký větný člen vyjadřují (zastupují). Některé věty mohou být víceznačné, t. j. lze je vykládat různými způsoby (například zároveň jako časovou i podmínkovou větu), přičemž pokud jsou tyto různé významy slučitelné, nemusí být taková víceznačnost chybou.

Obvykle se rozlišují tyto druhy vedlejších vět:

• podmětná, zastupuje podmět („Kdo je osel, nechť se přihlásí.“)
• přísudková, vyjadřuje jmennou část přísudku jmenného se sponou. („Jsem, kdo jsem“. „Dědeček je z těch, kdo se nemýlí.“)
• přívlastková, závisí na podstatném jménu, zastupuje přívlastek („Člověk, který mi to řekl,…“)
• předmětná, závisí na slovese, zastupuje předmět („Koupil to, co potřeboval“)
• příslovečná, závisí na slovese, zastupuje příslovečné určení
  • místní, zastupuje příslovečné určení místa („Je to tam, kde to má být“)
  • časová, zastupuje příslovečné určení času („Když spadl, zlomil si nohu“)
  • podmínková, zastupuje příslovečné určení podmínky
  • způsobová, zastupuje příslovečné určení způsobu
  • měrová, zastupuje příslovečné určení míry
  • příčinná, zastupuje příslovečné určení příčiny („Nepůjdu tam, protože nechci“)
  • účelová, zastupuje příslovečné určení účelu
  • přípustková, zastupuje příslovečné určení přípustky („Šel tam, přesto že se to nesmí“)
• doplňková, závisí zároveň na slovese i podstatném jménu, zastupuje doplněk.

Vedlejší věty se někdy dělí také podle způsobu spojení, a to na

• spojkové, uvozují se podřadicí spojkou (že, když aj.)
• vztažné (relativní), uvozují se vztažným zájmenem (kdo, co, jaký aj.) nebo vztažným příslovcem (kdy, kde aj.) a obvykle rozvíjejí obsah zájmene nebo jména obsaženého v hlavní větě

Toto dělení ale není příliš obvyklé ani jednoznačné.

Související články

• Syntax
• Negramatická věta
• Matematická věta
• Věta (hudební)