Víme vše

Svatý Cyril Alexandrijský (376 – 27. června 444) byl alexandrijským patriarchou a jeden z významných církevních Otců, roku 1883 katolickou církví prohlášený za učitele církve.

Život

O mládí Cyrila Alexandrijského víme pouze střípky z díla Sókrata Scholastika a několika dalších míst. Cyril byl synovcem arcibiskupa Theofila z otcovy strany. Po něm zdědil jistou agresivitu, která mu byla vlastní během pozdějších teologických konfrontací. Vstoupil do kláštera a již jako kněz roku 403 doprovázel do Konstantinopole na synodu Ad quercum, který poslal do exilu sv. Jana Zlatoústého.

Když jeho strýc a předchůdce Theofilos 15. října 412 zemřel, Cyril nastoupil na alexandrijský biskupský stolec. Císařský dvůr ovšem z této volby neměl pražádnou radost. Poprávu se obával, že nový biskup se bude snažit o mnohem větší nezávislost. Cyril pozavíral kostely novatiánské sekty a vyhnal z města židy, ačkoli se proti tomuto kroku stavěl prefekt Orestes, proti němuž velmi ostře vystoupili mniši z Nitrejské pouště. Stál na pozadí násilných střetů mezi křesťany a pohany v Alexandrii, při jednom z nich zahynula proslulá Hypatia z Alexandrie. Cyrilova bouřlivá povaha zřejmě způsobila i vyhrocení postojů vůči němu, přesto mu zůstává nakloněn císař Theodosios II. a jeho manželka Pulcheria.

Od té doby, kdy Nestorios začal upírat Panně Marii přízvisko θεοτόκος theotokos čili bohorodička, ve svých listech z let 429 až 430 tuto jeho nauku ostře napadal. Žádá nakonec roku 430 o stanovisko papeže Celestina, který svolává synodu, která Nestoria odsoudila; ten přesto neodvolal své učení. Na Efeském koncilu, který svolává Theodosius II. do Efesu roku 431, je sice Nestorios definitivně sesazen, avšak krátce nato Cyrila sesazuje a vsazuje do vězení synoda 43 biskupů pod předsednictvím Jana z Antiochie.

Ve vězení píše Cyril Explanatio duodecim capitum (známé jako Cyrilových 12 kapitol), jímž přesvědčuje císaře o pravověrnosti své nauky a správnosti svého jednání. Cyril je nakonec z vězení propuštěn a vrací se do Alexandrie, kde roku 444 umírá.

Období Cyrilova života ukazuje alexandrijské biskupy na vrcholu jejich prestiže a slávy, která ovšem nepotrvá dlouho, neboť již pár let po Cyrilově smrti je o tuto prestiž připraví Dioskúros ve sporu s monofyzity. Pravoslavná církev si připomíná Cyrila 9. června, katolická církev 28. června. Papež Lev XIII. prohlásil Cyrila roku 1883 za učitele církve.

Literární dílo

Exegetické spisy

Cyril vyložil ve svých spisech velkou část Bible: Genesis, Exodus, Knihu Izajáš, dvanáct malých proroků, žalmy, Evangelium podle Matouše, Lukáše a Jana a Pavlovy listy. Cyril se snaží o kombinaci literního významu s výkladem typologicko-alegorickým.

Dogmaticko-polemické spisy

• Thesaurus de sancta et consubstantiali Trinitate – 35 kapitol proti ariánství a eunomiánům
• De sancta et consubstantiali Trinitate – dialog, který se snaží vyložit nauku o Trojici
• In sanctum Symbolum – výklad Apoštolského vyznání
• Adversus Nestorii blasphemias – spis namířený proti Nestoriovu učení
• De recta fide ad Imperatorem
• Quod unus sit Christus
• Scholia de Incarnatione Unigeniti

Apologetické spisy

Z apolegetických děl je významné Cyrilovo dílo Contra Iulianum, v němž odpovídá na námitky, které proti křesťanům vznesl císař Julián Apostata. Ze 30 knih se dochovalo pouhých deset.

Homiletické spisy

Dochovalo se 22 homilií, především na christologická témata.

Epistolář

Sbírku Cyrilových listů tvoří 88 dopisů, z nichž některé nejsou autentické a většinou se věnují christologickým a trinitárním tématům doby.

Teologie

Cyril bývá nikoli neprávem nazýván „pečetí Otců“, neboť v jeho díle se ustaluje křesťanská nauka o Trojici osob v Bohu. Tento příspěvek na teologickém poli, včetně jeho sporu s nestoriány mu také vysloužil věhlas.

Cyrilova christologie vychází z alexandrijského konceptu Λόγος-σάρξ logos-sarx, který alexandrijští teologové přijali v polovině 3. století. Cyril se proto snaží zachovat integritu lidské přirozenosti Logu a zdůrazňuje přitom nadřazenost božské přirozenosti Kristovy před přirozeností lidskou. Tím se ocitá zcela na opačném konci teologických nástrojů než antiochijská škola, která se naopak snažila o velkou autonomii lidské přirozenosti Ježíše Krista. Avšak udělovat tuto autonomii Ježíšovu lidství znamneá pro Cyrila příklon k nestoriánské herezi. Proto tolik zdůrazňuje jednotu Ježíšovy osoby, která přijímá lidství v jeho celosti, avšak nemísí se zároveň s Ježíšovým božstvím. Jednotlivé charakteristiky Ježíše jako člověka a jako Boha (idiomata) nejsou smýšené, avšak lze je vypovídat o jedné i druhé přirozenosti Ježíšově (viz communicatio idiomatum. Na tuto nauku o vtělení navazuje i Cyrilova nauka o Marii coby bohorodičce a nikoli pouze Kristorodičce, neboť byla, jak vyhlásil Efeský koncil, matkou Ježíše Krista a nikoli pouze jeho lidské přirozenosti.

Viz též

• Efeský koncil
• Nestoriánství

Literatura

• MONDIN, B. Cirillo di Alessandria. Dizionario dei teologi. Roma: ESD, 1992. ISBN 88-7094-111-6.